PSYCHIATRIE II.

Tak jsem si ulevila, trochu.

hlavou o zachodovou obkládanou plochu.

Odrazy obličeje v mramoru,

jediný středobod osvicující černou komoru.

Odrazy bližší a vzdálenější,

mramor s lebeční korou,

rychlým tempem ztenčují

čelní kůži chorou.

Tma v hlavě, v hrudi nižší pulz,

chci ještě, dravě, dát mojí mysli řádný kurz.

Záchodová mísa hladí rameno,

na zemi mé tělo znaveno.

WC papíru po předchozích příchozích hromady.

Chci mít prasklou lebku,

už nikdy žádné nápady.

Prý jsem hezká, cítím se jak hovno.

Po ničem se mi nestejská, chci tmu, rovnou.

Holčina předčítá dechová cvičení,

chci dát pěstí do zdi, jen mučení.

S mikinou Sassy, na odvykačce,

nepomáhá jí to taky, ale asi, je taky v pěkný sračce.

Sestřička klepe na dveře:

"Všechno je o vzájemné důvěře."

Proč mlátím do zdi?

Nevidím mezi námi rozdíl.

Proč nevydržím 5 vteřin koukat do zrcadla?

Povoluji klíčkem sestřičce madla.

Něco mi povídá, nerozeznám slova.

Odcházím z koupelny jakoby nic.

Dál budu žít život bez hranic.

Až na to, že nechci.